Poetický koutek

Pod stromy prosvítám skrze větve
pokojových stínů,
jako polopráh z měchu
porostlý mechem.

Zašívám se za skříní,
v doupěti mlhavého kouře
pod údolím,
kde se krčí pohoří.

V tónovém tanci utopických kruhů
se oddávám svému vnitřnímu prorostlému šílenství.

Pohledem zním do dálky,
jako čas
co si ve stromech staví hnízdo,
jenž je odměnou za léta
uběhlá v jejich větvích.

Poté se šířím nocí jako mlha
v podkorví
zašitém tenkou nití
z mělkého kolovratu,
co mě točí v kruzích
plujících po vodní hladině,
kde mě pohlcuje pěna
mého jediného dne.

Pod plápolající pohovkou,
leží polínka z kamen,
jako žhnoucí slunce
při pokojové teplotě.

Pálí uhelné oči koberce,
co hladoví po dalších soustech
hrajících saxofonů,
roztékajících se mědí
a zlatých slitin,
jak odkapává čas
z rezavějících okapů.

Motýlí křídla jimi prolétají
s vůní pergamenu
nasáklého inkoustem
z borůvkových plodů.

Poté přichází večer,
aby spadla opona z hvězd
a pokryla vrcholky stromů,
které spojuje svým souhvězdím
a jejichž kořeny uschlého dřeva
sotva praskají v impulzech větru.

Země spolykala krev našich předků
a naši vsákne též.

Já daruji ti svou krev oo Matko,
jež stvořila jsi kořeny, kmen i déšť.

Jako rosu ti po kapkách nabídnu své Já
a svou čepel skropenou životem,
který sis vzala.

Na oplátku dej život tam,
kde není.

Dej zrodit novému,
dej pokojně odejít starému.

Je čas.

Vodopád lesa stromů,
ze skály horských řas,
stéká po stráních.

Nebesa odráží slunce svit
a vzduch zamrzá
ranní rosou.

Prodlevy měsíce
jim dávají znamení,
na hvězdný pochod,
dnem i nocí.

A vrcholy cest
se slévají.

Proplouvají mezi sebou,
aby zanikly
a opět vznikly.